Nevím, jak začít, nevím, jak skončit, ale včera i dnes se mi staly věci, které mě zasáhly a zasahují v celém mém životě. Když jsem šla včera po promenádě, tzv. Walking street v Pattaye v Thajsku, nemohla jsem si nevšimnout muže na vozíku. Měl znetvořené ruce i nohy, byl úplně malý a prodával nějaké věci. Sedla jsem si na chvíli vedle něj na obrubník a pozorovala. Jeho, lidi kolem a tak. Je až k nevíře, že asi za celou hodinu, co jsem tam byla se nikdo nezastavil a nic si od něho nekoupil. Nejdříve jsem se ho zeptala, jak se má. Odpověděl. Já ho neslyšela… Zeptala jsem se znovu. Zase odpověděl a až teď jsem pochopila, že v podstatě nemluví moc nahlas, spíš jen takové snažení se o to, říct: Fine. Zeptala jsem se ho, jestli chce něco k pití. Chtěl Coca – Colu. Tak jsme chvíli seděli a on mi nakonec jeden ze svých výrobků věnoval. Tak jsem mu dala zbytek peněz, co jsem měla u sebe (už jich moc nebylo 🙂 Nechodím sama blondýna s velkým obnosem peněz… ). Za celou hodinu, co jsem tam seděla v přítomném okamžiku tady a teď a sledovala lidi, nikdo se nezastavil, nikdo se na něj téměř nepodíval, jakoby tam nebyl… Snažíme se tu bolest, „nespravedlnost“ nevidět? Ale ona tady je! Je naší součástí… Ten přívěšek, co prodával, stál 40 THB, tedy asi 25,- Kč…
Ať tak či tak, třeba taky na dovolené jednou někoho podobného potkáte a budete se moci s ním rozdělit o svůj čas nebo o své peníze. Koukala jsem mu do duše a přemýšlela, co si asi tak myslí o světě, o spravedlnosti, … Bolelo to. Utrpení. Lidské utrpení. O tom hodně mluvil Buddha. Stejně jako o nelpění…
A to není všechno. Chodíte tady po pláži a div se neválíte v odpadcích. Převážně z plastu. Lidi leží a vedle nich plno plastových lahví a oni v tom leží! Včera vrchol, když jsem na pláži našla obrovský balík z polystyrenu. Taková ta lednice, co drží chlad ! Tak tam byla a kolem plno plastových lahví. Tak jsem to uklidila a odnesla nahoru k popelnici. Ještě jsem si tím zamakala na svém bicáku 🙂 … Příjemné s užitečným. To miluju! Tím chci říct, že to je rok od roku horší a horší. Konzum vládne světu. Ale tahle Planeta je naše! Je moje, je Tvoje, je Vaše, je naše, ale přitom nepatří nikomu! Na nás záleží, jak se k ní budeme chovat a jak jí budeme zvelebovat. Kdekoliv na světě, ne jen u nás… Já jí miluju a když budu moci, pomůžu. Vybírám hlavně polystyren, ten je pro ryby a další zvířata nejhorší. Později se stává součástí planktonu. Je to smutné, ale ti nahoře asi vědí, kam to směřuje…
Žijte vědomě, to je jediné, co je doopravdy potřeba.
Vaše Veronika Nikita