Kobry, krajty, tygři, pavouci… už se to blíží! Ta pravá životní džungle je tu!

od Veronika | 2 Čvc, 2017 | Nikita na cestě

Moje Cesta do deštných pralesů začíná v Medanu na letišti na Sumatře.

Přiletěla jsem o 5h dříve než ostatní, takže jsem měla dost času se připojit na net a dodělat věci, které jsou potřeba. Vím, že mám před sebou 3 týdny téměř bez připojení. Už jsem to zažila v lednu v chrámu a bylo to nejvíc! Totálně se odpojit od světa! Jen vy, příroda a přítomný okamžik… Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, vím, jak moc mě veškeré technologie obírají o mojí koncentraci a následně i o energii. Stejně tak, když dělám hodně věcí najednou, na to jsem bohužel expert!

Na letišti jsem se ještě s pár lidmi vyfotila. Konečně jsem si připadala jako světová celebrita! Fotili se se mnou, smáli se (mi) a já si říkala, že jsem asi fakt exot! A pak mi to došlo! Ano, byla jsem! Minimálně pro ně a možná nejen pro ně! Jediná bílá blondýna na letišti. Někteří možná nikdy žádnou jinou neviděli…

V půl 10 večer jsme se konečně našli a vyrazili na 4h cestu směr Batu Katak, kde je i Tygří dům spolku Green Life. Cesta byla příšerná – obrovské díry, výmoly, brzda, plyn, neosvětlení tuk tukáři, vyhýbání autům v protisměru jen tak tak. Divím se, že jsme dorazili celý…

O den později už jsem byla v džungli. Do tábora se jde 4,5km cestou, necestou, palmovými plantážemi, potokem, džunglí a konečně taky pralesem. Dorazili jsme do kempu č. 2 a těžko popsat slovy, jaká nádhera na nás čekala. Chatičky, moskytiéry, přírodní kuchyně a také koupelna.

Ta byla v podobě nádherného potoka, ze kterého jsme mohli rovnou pít. Prostě jsem si připadala jako v ráji. V údolí několik chatiček a vy jste obklopeni panenskou přírodou deštného pralesa. Do toho zvuky zvířat, pralesa a vy vůbec nevíte, co vás čeká. Co vás může potkat?! Jsou tady prý kobry, taky krajty, pavouci a určitě tygr sumaterský! Tedy těch posledních pár kousků, co ještě zbylo.

Opice

Prý je to kolem 300-400 kusů. Takhle jsme to dopracovali! Za posledních 40 let jsme vyhubili 52% živočišných druhů! 52% živočišných druhů!!! Jak je tohle vůbec možné?! 90%, některé studie dokonce říkají, že 95% žraločí populace už vymizelo z oceánů! 95%!!! To jsou alarmující čísla! A lidi si stále dávají polévku ze žraločích ploutví?! Co je tohle za zvrhlost?! Kam to dotáhneme dál? To to nikdo nevidí?! Přeci, když je vyhubeno už téměř 100% populace nějakého živočišného druhu, který navíc má nízký reprodukční potenciál, tak by se s lovem mělo přestat úplně a ne vymýšlet nějaké akční plány a kvóty…

Zpět do pralesa. Dny se nesly stále v podobném duchu. Kdo chtěl, vstával kolem 6h ráno a šel se podívat na zvířata do pralesa. Pokud měl to štěstí, mohl dokonce vidět orangutany. Celkově jsem ale viděla méně zvířat než jsem očekávala. Myslela jsem si, že to bude zvíře za zvířetem, ale oni se lidí bojí, utíkají před nimi.

Logicky… Každopádně jsem viděla ve volné přírodě hulmany, long tailed makaky, pig tailed makaky, zoborožce, různé druhy pavouků, housenky, krysu, pijavice a umírajícího štíra. Jo jo, ten chudák umřel před mojí chatou. Nedokážu si to vysvětlit, zřejmě mě uviděl a padl…

Co je příběh sám o sobě, to jsou pijavice. Ještě než jsem přijela do deštných pralesů, psala jsem si s Helenou Houdovou, nádhernou bytostí, vegankou a člověkem, který je pro mě už roky vzorem.

Nakonec to vyšlo!

Upozornila mě na pijavice, které v pralese jsou a že s tím musím počítat, že ty k deštným pralesům patří. Vzpomněla jsem si na dětství a na to, jak jsme se chodily s holkama koupat k nám do těch špinavých, ale skvělých rybníků na stavidlo! Tam byly ty obrovské, tlusté pijavice! Vždycky jsem se bála vylézat po schodech z vody, aby se na mě nějaká nepřisála.

Tak jsem si říkala, no potěš pánbůh! Realita byla ale naštěstí jiná a pijavičky byly hubené. Každopádně, když se zakously, tak jste je museli odtrhnout a pak vám z místa tekla celkem krev. Vyhýbala jsem se, co to šlo, ale třetí den mi to dala jedna za všechny a hodinu mi tekla krev z nohy. Pak už jsem si zvykla, občas se to prostě přihodilo. Přeci jen jsme v deštném pralese. Já jsem v jejich přirozeném prostředí, já tady nemám co dělat…

Po ranní „procházce“ pak byla snídaně, odpo oběd a večeře a mezitím se něco udělalo v pralese nebo v kempu – prosekání cestiček, úprava cesty po dešti, zpravení schodů, sbírání fotopastí a další potřebné věci.

Co pro mě byl šok, tak to byla určitě první noc! Šla jsem si pro něco do chatky a na stropě jsem si najednou všimla obrovského pavouka, který dokonce svítil! Uááááááááááá! Zdrhám! Cože?! Co jsem si to zase vymyslela?! Co tady dělám?! Proč jsem tady?! Jsem normální?! Ksakru, další! Modro-černý! Fuj, ten je hnusnej! Néééééééé, zdrhám! Utíkám do jídelny. Tam ze mě samozřejmě všichni srandu. Oni naprosto na pohodu, taky asi proto, že s tím narozdíl ode mě počítali… No, vypadá to, že tady budu největší poseroutka. Já, Nikita!

Za zmínku určitě také stojí noc, kdy jsme zůstaly samy 3 holky v táboře a všichni odešli na tzv. Patrolu. Tedy pochod národním parkem a přespání v pralese pod plachtami. Přes den to bylo v pohodě, ale, když se setmělo a začalo neskutečně pršet, začala jsem se bát. Dáša, superdobrovolník a jedna z těch odvážných žen (což byly asi všechny kromě mě) řekla ve 20h, že jde spát.

Zuzka, odvážná a ne strašpytel jako já, že jde taky. Hlavou mi běhalo, co teď budu dělat?! 20h, celá noc před námi… Naštěstí mi nabídla, že můžu přespat u ní v chatce. Chtěla jsem zvládnout další výzvu a spát sama v chatce v černočerném deštném pralese za hlubokého deště s mnoha pavouky a dalšími zvířaty kolem, ale nakonec jsem se rozhodla přeci jen se přesunout k ní! Ještě jsem jí poprosila, zda by se mnou šla na záchod. Šla, což beru jako velkou oběť vzhledem k vydatnému dešti. Když jsme dorazily, chtěla jsem si sednout, když v tom mi něco na ten záchod přiběhlo! Malý, chlupatý, lítalo to tam, strašný slejvák a do toho jsem já ječela na celý prales! Nevím, jestli jsem byla vyděšená víc já nebo to zvíře, ze kterého se vyklubala krysa, ale věřím, že chudák ta krysa. Naštěstí si vzápětí našla cestu ven a zdrhla. Naštěstí!

Jinak by mě už ten večer asi trefilo! Poprvé jsem také vytáhla slzný plyn, který jsem si nakonec od kluků z WWW.ARMED.CZ vyžádala. Odjistila jsem ho, lehla si, dala ho do ruky a potom, co ještě někdo přešel s čelovkou táborem – dost strašidelný, když my dvě jsme už byly v chatě a Dáša šla také dávno spát – jsem usnula se slzákem v ruce. V noci jsem se probudila křečí v ruce, jak pevně jsem ho držela. Už naštěstí začalo svítat, tak jsem ho odložila. Noc hrůzy jsme přežily, teda hlavně já, protože holky byly naprosto v pohodě. Já kruhy pod očima a jako bych vůbec nespala…

Za zmínku určitě stojí také naše Patrola. Tedy pochod tentokrát naší skupiny pralesem. Náročné, ale úžasné! 5h do kopce džunglí a pralesem, pak nás stihl hrozný slejvák, takže se zvedla řeka a bylo dost náročné ji překročit, ne-li nebezpečné. Každopádně díky našemu Arilovi, což je indonéský Bruce Lee a jeho kámošovi Juslimu a Sadikinovi jsme to všechno zvládli. Když jsme po 8h s batohem na zádech přišli konečně do kempu, kde jsme měli přespat, zjistili jsme, že nám někdo ukradl plachty! A to fakt po 8h pochodu s batohem na zádech, 1h před setměním v džungli, to fakt nechceš!

Už jsme chtěli vyrazit něco hledat, když přiběhl náš indonéský Bruce Lee, který se vydal po čerstvých stopách a přiběhl s částí plachet. Kluci ji nakonec rozřezali a 12 lidí se nakonec smrklo asi na 6m. Každopádně oheň, večeře od našich indonéských kámošů a zurčící potok, no spíš už řeka vzhledem k předchozímu vydatnému dešti to všechno vykompenzovaly. Pak už byl konec, my se zabalili a já si dala poslední challenge, odnést svých 15kg vážící batoh 8km pralesem zpět do Tygřího domu.

Prožila jsem 2 týdny v panenské přírodě deštného pralesa na Sumatře. Někde, kde jsem si přála jednou být, ale sama nevěřila tomu, že se do realizace opravdu pustím. Deštných pralesů, které mi dlouho leží v srdci. Jen nevím, jak pomoci, jak to všechno zastavit?! Kácení deštných pralesů, co hůře, vypalování deštných pralesů i se zvířaty, kteří tam přirozeně žijí!

Následné sázení palmy olejné, zpracování a dodání firmám, kterým to patří nebo které si tento olej, těžce získaný a vykoupený smrtí spoustou zvířat, objednali. Nyní se hraje na certifikovaný palmový olej. Je to blbost! Jen další tah, aby lidem zavřeli pusu! Takže si dávám pozor, abych nejedla nic s palmovým olejem a nepodílela se na podobném zvěrstvu. Vím, je to těžké, protože palmový olej je téměř ve všem. Tedy především ve všem nekvalitním, v tom, co naše tělo rozhodně nepotřebuje. Většinou ho obsahují potraviny, které naše tělo spíše ničí než, že by ho vyživovaly.

Já momentálně vlastním 2 ARY deštného pralesa. Není to moc, jednou jich snad budu mít více, ale přesto tyto 2 ARY produkují kyslík pro 1800 lidí denně! Ano, přijde mi to smysluplné stejně jako vše, co dělá spolek GREEN LIFE – WWW.PRALESDETEM.CZ!

Když budete moci, šiřte jejich webovky nebo se nějak zapojte také. Za mne je určitě super mít svůj vlastní ar nebo hektar – je to skvělé i pro firmy nebo se zajeďte podívat do deštných pralesů na Sumatru sami, pokud budete mít tu možnost. Je to nepopsatelný zážitek, který určitě na luxusní nebo i jiné „obyčejné“ dovolené nezažijete…

My jdeme pokračovat v misi. Ještě nás čeká čištění odpadků na ostrově Pulau Banyak a na ostrově, kde budeme moci sledovat želvy, jak kladou vajíčka! Ano v přímém přenosu! To vše v rámci projektu BLUE LIFE – WWW.OCEANDETEM.CZ !

Těším se na vás zase příště

Vaše snad přeživší Veronika Nikita

 
Deštný prales na Sumatře. Tohle ze svého srdce nevymažeš…

Být na svojí Cestě. Žít si svůj sen…

od Veronika | 18 Čvn, 2017 | Nikita na cestě

Jsem stále na Koh Phanganu. Přestěhovala jsem se více na sever, užívám si chvíle klidu a volna a toho, že mám téměř na 14 dní svůj domov, svůj bungalov. Je nádherný. Když jsem přišla, lehla jsem si na postel a normálně jsem se rozbrečela! Ale jen na chvíli! Drsný holky totiž nepláčou! Nade mnou nebesa… proti komárům, ano – moskytiéra… Prostěradlo a povlečení z látky, kterou miluji a celé to království je jen a jen moje.

Jeden den tady celý den pršelo, to jsem byla ráda a mohla jsem si v klidu psát a dodělat resty. Když přestalo, vyrazila jsem do hlavního města Thong Saly na skútru. Kamarád mi na Facebooku do jedné fotky napsal, jak jsem krásná nenamalovaná. Asi v domnění, abych byla ještě krásnější jsem se rozhodla trochu se zušlechtit. Dala jsem si make-up, stíny, řasenku a prostě jsem před odchodem vypadala celkem k světu. Nasednu na skútr, chvilku jedu a za pár minut opět slejvák. No, nic, jedu dál, to mě přece nezastaví! Když už mě ale ta rozteklá řasenka začala pálit v očích a už jsem skoro neviděla na cestu, rozhodla jsem se, že zastavím. Přemýšlela jsem, jestli jet dál nebo se vrátit, já moc věci nevzdávám, když už se pro ně rozhodnu, důležité je se rozhodnout! Ale teď jsem si řekla, že to je asi kontraproduktivní. Otočila jsem se a jela zpátky domů. Z resortu odjížděla nafintěná roštěnka a za chvilku se vrátila zmoklá slepice s rozteklýma černýma očima! Musela jsem se smát, když jsem šla domů kolem restaurace plné lidí. Ty pohledy!

Co vás v životě nejvíce svazuje / limituje? Není na čase to pokořit?!

Do Thong Saly jsem pak jela následující den. Tam mi přestal jet skútr, tak jsem ho dala do opravny a mezitím si zašla na masáž. Mimochodem jsem na sebe pyšná, už mám takovou životní  průpravu, že, když se mi něco takového stane, nerozčiluji se a vymyslím si plán B! A to byla tentokrát masáž… Mimochodem za 300 THB, tedy cca 210 Kč! Jestli je něco opravdu drsné, tak je to tradiční thajská masáž. V půlce jsem se té malé paní ptala, kde se v ní bere taková síla. Myslela jsem, že mě roztrhne, zlomí a rozdrtí zároveň. Tomu říkám správná masáž pro Nikitu!

Pak jsem si zašla na večeři na trh a asi to moc prožívám, ale zase jsem se procházela a říkala jsi: Jo, tys to dokázala! Jsi tady! Když se tak dlouho v životě omezujete strachem, obavami a pochybnostmi a najednou cítíte, že jste na Cestě, kde jste chtěli být, je to nepopsatelný pocit… Nikdy bych ho nevyměnila za žádné peníze světa! Ta svoboda! Já úplně zapomněla jak je pro život svoboda ducha důležitá a jak moc důležitá je pro mě!

Poprvé v životě nemám diář. Na začátku roku jsem si ho nekoupila a už jsem sem jela s tím, jak budu cestovat bez diáře a jakéhokoliv plánování. Prostě jen TADY a TEĎ. Na tom už roky pracuji, i když by to asi měla být samozřejmost. Myslím si, že být si opravdu vědom přítomného okamžiku je opravdu fuška, ne – li někdy nadlidský výkon. Prostě být tady a teď, plně soustředěni na to co děláte a ne na to, co jste dělali nebo co budete dělat! A tím se okrádat o přítomný okamžik, o přítomné pocity, o jedinou realitu!

Snažím se tedy neplánovat (je to pro mě fuška!), myslím úplně dopodrobna. Je fajn mít určitý plán, určitou vizi, ale je moc důležité být flexibilní. Být opravdu připraveni na to, že to nemusí být úplně dle vašich představ. Osud mi už mnohokrát ukázal, že nemá smysl plánovat. Že si to ti nahoře stejně udělají podle toho, jak oni chtějí a já se musím přizpůsobit. Pokud bych se měla znovu narodit, tak bych si přála být asi tak o 100 % flexibilnější a o 150 % trpělivější. Vše by bylo rázem snazší.

Protože, když jste tvrdohlavá nepřizpůsobivá holka, nemáte to v životě moc jednoduché. Ale chybami se člověk učí! O chybách udělám článek samostatně. Udělala jsem snad všechny chyby světa, které je možné udělat a některé jsem pro velký úspěch i zopakovala! Na druhou stranu někde jsem četla, že odborník je ten, co se v oboru dopustil všech chyb. Tím pádem se mohu považovat za odborníka… Nebojte se ale dělat chyby, chybovati je lidské a takto se přece učíme! Dovolte si chybovat, ale pokud možno chyby neopakujte, buďte si jich vědomi a poučte se!

No nic, zpátky k příběhu. Cca po týdnu jsem si začala říkat, že bych se mohla pohnout z místa, že se trochu začínám nudit, ale ubytování mám dopředu zaplacené, takže tu ještě chvíli vydržím. Rozhodla jsem se tedy trochu více procestovat ostrov. Podívám se na pláže na sever a po chrámech a vodopádech. I na radu kamaráda Honzy Drobného, který mi na Facebooku psal, že jsem na ostrově, který byl jednu dobu jeho domov – je pravda, že jsem tady byla na jedné pláži a říkala jsi, jako bych tu pláž znala! A pak mi došlo, že jí znám z fotek z Facebooku. Honza má svůj projekt VŽDY JE CESTA a píše o své cestě po světě i s pejskem. Věří v podstatě v to, co já. V to, že neexistuje žádná překážka, která by člověka mohla zastavit, pokud doopravdy v něco věří a něco chce. Že vždy je cesta. Někdy sice klikatější, ale o to zajímavější a poučnější!!!

Udělala jsem si zase předběžný plánek toho, co bych ráda viděla a jak to jde po sobě a vyrazila. První byla zastávka na Malibu beach. Krásná, jen ty plasty a plechovky v moři! Fakt mě to trápí a přitom jsou Thajci jinak moc fajn. Dokonce velmi šetří. Ať už vodu, elektřinu nebo plasty v restauracích. To se mi moc líbí, protože v USA to bylo naopak. To mě štvalo! Tam se hodně plýtvá! Všechno vám klidně dají dvakrát. V některých restauracích dokonce nemají normální příbory a talíře, aby je nemuseli umývat, takže to vydávají pouze v plastech! Igelitky taky dostáváte rovnou po dvou. V Thajsku se vás zeptají, zda igelitku vůbec chcete a potřebujete, to mi přijde logické! Neplýtvá se tady zbytečně a nerozhazuje, ale jak říkám, na odpadcích a třídění by měli ještě zapracovat…

Smutný pohled na dno i pláže Thajského zálivu… Bohužel odpadků je v mořích a na plážích všude po světě stále více a více…

Další zastávkou byl Chinese temple,  potom vodopád Phaeng no waterfall a pak už jen jóga na pláži v Charm beach resort. Moc fajn místo. Jóga, hudba, DJ, beach volejbal, moře, pohádkové západy slunce, prostě pohoda, jazz…

Nutné selfie u vodopádu! Pak ještě bez vodopádu, pod vodopádem, za vodopádem a samozřejmě bez vodopádu …

Moc mě baví, že jsem tady pár dní a už potkávám známé obličeje. Například kámošku Simonu se svojí thajsko-českou dcerkou Mali. Je k sežrání, nádherná! Prostě je fajn, když někam dorazíte, nikoho neznáte a po pár dnech už máte kamarády a známý a víte, že nejste úplně sami. Tak to prostě funguje.

A úplně nejlepší na seznámení je pokud děláte nějaký kolektivní sport. Nicméně já si myslím, že člověk není nikdy úplně sám. To si musí uvědomit! Nemyslím tím jako s někým ve společnosti, ale ten pocit, toho napojení. Na Boha, na Vesmír, na vědomí sám / sama sebe – říkejte si tomu, jak chcete, každý to máme jinak, ale máme to. Někdo to vnímá více, někdo méně. Když jsem si někdy ve světě opravdu přišla sama, tak jsem šla do kostela. V nynějším případě chodím do chrámů, ale musím se přiznat, že, i když cestuji sama a většinu času sama jsem, nepřipadám si osamělá. Naopak…

Jeden z příkladů… Jsem tady od 31.1. a včera 10.2. jsem si poprvé dopoledne lehla na pláži a řekla jsi, ty jo, to je fakt dobrý! Proč to nedělám častěji?! Jsem stále v pohybu a i to samozřejmě není dobře, proto je fajn, že jsem začala meditovat. Tím jsem si stanovila první minuty po probuzení v klidu, sama se sebou. Je to moc důležité! První minuty po tom, co vstanete jsou nejdůležitější a ovlivňují kvalitu celého dne! Myslete na to po probuzení a buďte sami se sebou. Můžete si i něco vizualizovat. Já si třeba představuji, jaký den budu mít. Jak všechno dobře dopadne, všechno vyjde, mám tam obrazy smějících se lidi, hlavně tedy v ČR! Každopádně jsem si konečně na chvilku lehla na pláži. Bylo to super!

Jen to byla zrovna Haad Rin beach, což je vyhlášená party pláž, kde se koná jedna z nejznámějších party na světě, tzv. Fullmoon party. Ležela jsem „celých“ 20min., když mi u hlavy ohulili Ellie Goulding. Ale to mi nevadilo. Sice jsem nadskočila, srdce mi málem prasklo, ale bylo to fajn probuzení ! Já prostě miluji ohulenou hudbu na pláži, slunce a moře. Víc ke štěstí nepotřebuji. Jo, vlastně ještě jeden detail tomu chybí. Je fajn to s někým sdílet, s někým koho milujete…

Zápisky končím den před Fullmoon party. Jestli jsem přežila a jak jsem to zvládla se dozvíte příště.

Budu se těšit

Vaše Veronika Nikita

Tenhle ostrov má srdce…

Z Bangkoku konečně k moři! Koh Phangan volá!

od Veronika | 12 Čvn, 2017 | Nikita na cestě

Tak a je to tady! Konečně mířím k moři, už jsem tady měsíc, ještě jsem ani pořádně neviděla sluníčko a plavky jsou taky nějak moc hluboko v batohu! Ze všech ostrovů a možností jsem si vybrala ostrov Koh Phangan.

Good morning Koh Phangan! Nikita is here!

Je poblíž Koh Samui, ale není tak známý, je zapadlý a pohodový. Prý se tam hodně medituje a jóguje a při tom tam jsou jedny z největších party na světě, tzv. Fullmoon party. Ta je jednou za měsíc a po ostrově je neblaze proslavená kvůli drogám, takže je to spíš atrakce pro turisty než pro místní obyvatele. Prý se také většinou stane něco na silnicích, takže je třeba být obezřetný.

Pomoc, zachraňte mě! Jsem bezdomovec!

Z Bangkoku byl odjezd v 18h. Lístek jsem nakonec sehnala za 650 THB, což beru jako velký úspěch. Chtěli po mně i 1100 THB, ale to bylo za VIP bus. Tak nejsme přece žádný béčka, abychom cestovali VIP busem! Na začátku jsme cca hodinku čekali, tak to byl vopruz a taky je na houby to přesedání. Nejdříve do jiného busu, pak ještě jednoho, pak  do tuk tuku, pak do shuttle busu a z toho nás už vyhodili v přístavu, kde jsme čekali na loď. Na lodi jsem vychytala takovou sedačko-lehačku, kde jsem ještě na chvíli usnula. Tedy, po tom, co jsem si dala špunty do uší kvůli klukovi, který vedle mě chrápal. Špunty do uší, klapky na oči, polštář a deka! To by měla být základní výbava každého cestovatele, každé cestovatelky! Bez toho bych se já moc nevyspala, ani si na cestách neodpočinula.

Na ostrov jsem dorazila ráno v 10:30h. Poučená z Bangkoku jsem utíkala přede všemi, kteří mi chtěli „pomoci“. Žádný taxi, taxi. Zdrhačka! V information center jsem si vzala průvodce, mapu a šla si sednout na kafíčko a rozmyslet, co dál. Měla jsem info, že levné ubytování je kousek od přístavu v Blue Parrot. Nakonec jsem tam vyrazila pěšky. S tím batohem na zádech, notebookem a mojí army kabelkou nic moc, ale dalo se. Bylo to cca 1,3km.

Blue Parrot byl nakonec za 800 THB na noc, ale před ním byl skvělý Coco Garden resort, ve kterém za krásný bungalov jen pro mě, bez klimatizace (díky bohu!), chtěli 550 THB. Vzala jsem to! Tohle je teď vážně jen a jen moje království?! Nikdo mi do něj nemůže a já si tady můžu tvořit svojí vlastní realitu, můžu tady na sobě pracovat, spinkat a na terase se houpat v houpací síti?! Můj sen! Tu houpací síť jsem si plánovala až na důchod a najednou je to tu, v mých 32 letech!

Ještě před příjezdem jsem si na Instagramu všimla, že je na ostrově můj kamarád Patrik Homola – ten má mj. také svůj blog na FB – PatrikHomola.cz a píše o Thajsku, cestování a lifestylu, tak se můžete mrknout. Ten mě propojil s Honzou, který je tady instruktor potápění. A díky nim jsem se nakonec přestěhovala do Lucky resortu, kde bydlel i Patrik se svojí přítelkyní Veronikou.

Ubytování sice není hned na pláži, je na skále, ale zase si říkám, že jsem tady chráněná před Tsunami. Navíc je tady skvělý bazén a cena 500 THB, takže ve 2 je to úplná pohoda. Všechno je ale hodně daleko, takže musíte mít nejlépe skútr. Jezdím tady hodně opatrně. Za prvé, když jsem byla minulý rok na Hawaii, tak jsem tam málem nabourala. Chlap otevřel dveře do pruhu pro motocykly zrovna, když jsem jela a já to jen tak tak vybrala. Zakývala jsem se, ale nepoložila to. Navíc to bylo těsně před odletem z ostrova, takže to se fakt nehodilo spadnout!

A za druhé už jsem tady viděla 3 crashe. U jednoho byla dokonce ambulance a lidi hodně rozmlácený. Takže z kopců, který tady jsou zhruba 90 stupňů jezdím 10km/h a zatím dobrý, i když občas čekám, že se snad převrátím hlavou dolů, jak je to prudký. Takže tady jezdím na skútru a jsem šťastná a směji se a hrozně nahlas! A zpívám si ( to byste nechtěli slyšet! ) a zase se směji a zpívám si a užívám si svobodu!!! A zase se směji a občas mi tečou slzy radosti! A zase si zpívám!

Jsem ráda, že jsem se nepodělala strachy a opravdu odletěla. Že jsem tentokrát umlčela svůj strach a svoje pochybnosti, rozhodla se, že si to splním a zapracovala na tom. Myslím si, že ve finále nejde ani tak o peníze, i když určitě ano, bez ničeho sem nemůžete, ale hlavně jde o odvahu odejít z toho, co jste doposud vybudovali. Pokud nejste šťastní, není jiná možnost než udělat krok do neznáma. Vím, jak to pro mě bylo těžké. Milovala jsem, ale zároveň nenáviděla svojí práci. Moc jsem si přála pracovat a dřít, ale nepřišly ty zakázky, které jsem si vysnila, a tak nemělo smysl setrvávat v něčem, co nefungovalo. Navíc jsem si od svých 16 let přála cestovat.

Pamatuji si, jak jsem mamku na střední škole prosila, aby mě na rok pustila do USA studovat. V tu dobu mě nepustila a jak člověk stárne, tak si hůře představuje, že by mohl být několik měsíců mimo ČR, přesto vnitřní hlas o cestování neutichal. Nevěděla jsem, co bude a když jsem odcházela z divadla a televize. Z těch „jistot“, které považujete za jistoty, ale které jsou spíše vaše brzdy, byla jsem z toho hodně špatná. Teď mi to přijde vtipné. Jsem druhou zimu pryč a jsem šťastná. Nechtěla bych prostě letos zažít mínus 28 stupňů. Takhle mi to vyhovuje. Možná mě to další zimu čeká, ale tuhle si ještě hezky pěkně užiji v teple. Se vším všudy. I když příští rok bych chtěla zrealizovat cestu kolem světa!!!

Jestli i vám je zima, tak se přijeďte ohřát. Na Koh Phangan je to jen pár hodin letu. Můžete se spojit s Honzou a on vám poradí co a jak na ostrově, kde se ubytovat nebo se s ním můžete jet potápět. Nejdražší je samozřejmě letenka, pak už je tady opravdu levno. Jen pro zajímavost, např. na trhu je jídlo za 60 THB, tedy asi 40 Kč. Smoothie 30 THB, tedy 21 Kč?!

No a v restauracích je to kolem 100 – 300 THB. Já třeba nemusím moc maso, takže to mám levnější. Navíc mám občas i jídlo na dvakrát, takže zase ušetřím. Nejdražší je tady asi pivo. Tuším, že v baru stojí velké pivo cca 120 THB, necelých 100 Kč, takže pivaři si to tady moc cenově neužijí, ale ti, co milují zdravou stravu a zdravý životní styl, tak úplně nejvíc! A coconut tu je za 30 – 120 THB. Opět záleží kde…

Tady si hraju na modelku a první fotka u moře ever. No dobře, tak jenom v roce 2017! Kdy já se začnu dívat do objektivu ???? ?!

Já jsem se dlouho bála vycestovat sama takhle do Asie. Začala jsem před rokem Kalifornií a USA, ta je civilizovanější, takže jsem se otrkala. A letos už byl čas vzít batoh a projet Thajsko, které si myslím, že je velmi bezpečné. Dokonce oceňuji to, jak se tady člověk nemusí bát o své věci jako v ČR. Tam si pořád vše musíte hlídat. Tady samozřejmě raději také, ale nikdo z místních se neodváží vám na vaše věci sahat nebo dokonce krást. Je to i jedna ze zásad buddhismu. Nebrat si věci, které vám nejsou dány, tedy nekrást!

Jestli zrovna řešíte, že je čas si na chvíli odfrknout a promyslet, co dál, jděte do toho! Myslím si, že je fajn být občas sám nebo sama se sebou. Popřemýšlet, co v životě člověk chce nebo nechce, co potřebuje, co ho činí šťastným nebo naopak nešťastným, co už je zbytečné a na co už je lepší se vykašlat… Navíc, když jste takhle daleko od domova a sami, spadnou z vás ty pouta, která vás, když jste v reálném životě, drží, takže Cesta se vám pak ukazuje jasněji než pod vlivem stresu.

A nezapomeňte na slova Steva Jobse –  

„Váš čas je omezený. Nepromrhejte ho tak, že budete žít cizí život“ !!! 

Vaše Veronika Nikita

Cesta z chrámu do Bangkoku

od Veronika | 4 Čvn, 2017 | Nikita na cestě

Všechno dobře dopadlo a já se ze 700 km vzdáleného chrámu dostala busem do Bangkoku.

Musím se přiznat, že to byl celkem zážitek. Dá se tam kousek letět, ale v rámci šetření a lásky k dobrodružství jsem se rozhodla do Bangkoku dorazit po zemi. Lístek mě stál 470 THB, což je asi 330 Kč, tak jsem si říkala, to bude asi otřesný zážitek, ale jako bych zapomněla na 4 Dohody! Nedělejte si žádné domněnky! Nastoupila jsem tedy do autobusu a tam už čekala stewardka, která mě usadila.

Musím se přiznat, že jsem se divila, jak komfortní a velké sedačky tam mají. Nechyběla ani deka a hned po rozjetí jsme všichni dostali vodu, balíček se sváčou, kupón na polévku a džus. Jsem si připadala jako nějaký účastník zájezdu, jen chyběl Pavel Liška. I když toho vlastně zastoupil místní thajský Liška, takže to bylo vlastně komplet. Docela vtipný za tu cenu a dálku! A ve finále ještě cesta celkem rychle utekla. 

Do Bangkoku jsem dorazila v sobotu cca v 6h ráno. Hned mě chňapnul nějaký týpek a prý taxi, taxi. Říkám, že ne, že to je dobrý. On, že jo! Levný, levný! Nakonec prý 1300 THB. Tak to se zbláznil! Ve finále 300, tak jsem polevila, protože jsem byla unavená a nechtělo se mi tahat ten těžký bágl, ale určitě bych to tuk tukem zvládla za polovinu. Na ubytování jsem se tentokrát koukla přes booking.com, ale nekoupila to na stránkách. Zajela jsem tam a měli to levnější.

Nic moc pokoj a koupelna, ale po té cestě to byl celkem luxus za 395 THB. Hodila jsem jen věci do pokoje, sprcha, vzala notebook a šla si udělat plán toho, co bych chtěla vidět. Vygooglila jsem si nejznámější památky v Bangkoku sepsala je, očíslovala podle Google Maps, jak jdou po sobě a odkud, kam mohu dojít nejlépe po svých nebo dojet kousek busem.

První jsem vyrazila do Grand Palace. Moc se mi tam nechtělo, přeci jen průvodce psal, že vstup je 400 THB, což je docela dost vzhledem k ostatním památkám, ale zas je to ta nejznámější, tak jsem si nechtěla vyčítat, že jsem za to nedala těch cca 300 Kč. Nakonec to bylo 500 THB a kdyby mi někdo řekl, že tam budu furt někde ve štrúdlu v davu lidí, tak se na to rovnou vykašlu.

Wat Phra Kaeo neboli chrám smaragdového Buddhy, který je součástí byl nádherný, to se musí nechat, ale to je asi tak všechno. Jinak jsem pořádně nevěděla, co která památka je a když jsem se dokonce zeptala místních, tak taky pořádně nevěděli. Nemluvě o tom, že thajci moc anglicky neumí. Čili za mě Grand Palace nic moc zážitek. Nadchl mě ale Wat Pho. Chrám, který je kousek od paláce a je tam vstup jen 100 THB. Nikde téměř nikdo a chrám nádherný. Hlavní atrakcí je obrovská 46m dlouhá a 15m vysoká socha ležícího Buddhy, znázorňující Buddhu v pozici, kdy dosáhl Nirvány.

Dále jsem pokračovala za kamarádkou do China Town, byla tam s mamkou, tak jsme se domluvily, že se na chvilku potkáme a od China Town je kousek The Golden Buddha. Pak už jsem jela do hotelu, dala si sprchu a vyrazila se najíst do turisticky známé Khao San Road, u které jsem v podstatě bydlela. Ta je plná barů a obchůdků.

V neděli jsem vstala kolem 7h ráno a vyrazila směr The Jim Thompson house. Jim Thompson byl CIA agent, který nechal postavit velký a krásný dům právě v Bangkoku, kde přebýval. Nyní slouží jako muzeum. Za pár THB se dá koupit prohlídka, která trvá 35min. a je v angličitině. Po prohlídce jsem ještě chtěla zajít do Lumpini park, ale ten byl otevřen až od 16h. Tak jsem vyrazila zpět směr Sanam Luang, dále jsem přejela lodí za 4 THB, necelé 3 Kč do Wat Arun. Tam tuším vstup 50 THB. Nic spešl, ale ten přejezd lodí byl fajn ???? Zpátky také 4 THB a šup směr Wat Ratchanatdaram, který byl poblíž mého hotelu. Tam jsem to také prolétla a šup směr hotel, sprcha a další dobrodružství. Konečně po měsíci, co jsem v Thajsku k moři! Yes!

Pokud si koupíte thajskou simku, je to za pár korun a máte v telefonu Google Maps. V téhle době a v tak úžasné zemi se skvělou infrastrukturou prostě nemáte šanci se ztratit, i kdybyste chtěli. Prostě máte smůlu! Takže se nebojte a jestli jste třeba taky někdy na něco podobného pomysleli, prostě to zkuste postupně zrealizovat. No stress. Vždycky si uvědomte, co nejhoršího se může stát. Ulítne mi letadlo? No a co, tak poletí další. Ztratím se! No a co, tak se zase najdu! Já to nezvládnu! Proč byste to nezvládli? Protože jste si to pod vlivem strachu z neúspěchu vsugerovali? Jen pro informaci. Většina strachů, obav a pochybností se nikdy nestane. Všechny ty černé scénáře a to nejhorší, co nám mozek háže se nikdy většinou realitou nestanou. Vím o tom své. Tak se nebojte a vyražte za svým vlastním dobrodružstvím. Nebudete litovat.

Vaše Veronika Nikita

21 dní v buddhistickém chrámu s meditací Vipassana

od Veronika | 28 Kvě, 2017 | Nikita na cestě

Meditace. Už to slovo samo o sobě může u někoho vyvolávat pochybnosti. To přece provozují jen blázni?! Pamatuji si svoje první myšlenky, když jsem se o meditaci před lety začala zajímat. Začala jsem více a více číst o východní filozofii a náboženství a vše mě směřovalo právě k tomu začít meditovat. Ale jak? Vždyť já nevydržím posedět. Nezastavím myšlenky, nejde to! Bolí to!

Nevydržím to! Je to pro mě utrpení! Trvalo mi to 3 roky než jsem se dostala k řízené hinduistické meditaci a to asi už jen proto, že nebylo jiné východisko. Po pár měsících této hinduistické meditace jsem přešla na buddhistickou meditaci Vipassana, o které jsem dříve točila reportáž a která mě zaujala ještě o něco více. Asi proto, že se v ní i chodí, takže je dynamičtější než meditace, při kterých jen sedíte. Momentálně mám za sebou 21 denní meditační retreat na severu Thajska. A jak to všechno probíhalo?

Když jsem přijížděla, měla jsem velké obavy. Co mě čeká? Jak zvládnu vstávat ve 4h ráno?! Jíst jen dvakrát denně?! Zvládnu tolik hodin přes den meditovat? Já, která nevydrží 5 minut někde sedět, teď budu sedět hodiny a hodiny! Naštěstí jsem před příjezdem necelý rok každé ráno pár minut meditovala, takže nějakou přípravu jsem již měla. U Vipassany mě zaujalo to, že mi odpověděla na otázky, které jsem v tu chvíli hledala a osvětlilo to mojí další Cestu. Je zde charakterizováno 5 hlavních překážek člověka – 1. Craving senses – Žádostivost, Touha,  2. Anger – Hněv, 3. Sloth torpor – Lenost, 4. Worry, restless – Obavy, Neklid, 5. Doubt – Pochybnosti. 5 překážek, které sužují každého člověka, každý den, každou hodinu, každou chvíli jeho nepozornosti.

Do chrámu jsem dorazila s obavami, jak drsný začátek to pro mě bude, ale potěšilo mě, že mi řekli, ať začnu hezky pomalu, v klidu. Jsem tu 3 týdny, tak ať to nepřeženu. Ze zkušeností z minulých let, kdy jsem do všeho šla po hlavě jsem si dala na čas a opravdu to vzala klidně a relaxačně. Meditace Vipassana spočívá v tzv. mindfull prostration, což je takové úvodní cvičení, které vás má připravit na další cvičení. To je walking a sitting meditation. Tedy chodící a sedící meditace. Podstata je v tom, že chodíte a sedíte stejně minut. Např. já začala na 15min. Tedy 15min.chodíte / 15min. sedíte. Na závěr se ještě dělá tzv. meditace Mettá, což je buddhistický termín pro nepodmíněnou a nesobeckou milující laskavost. Přesně tak je tento termín překládán.

Co se týče minut, tak ty se postupně zvyšují. Všichni jsme směřovali k 60/60. To je nejvíc, co se medituje a ani mniši nemeditují víc. I když ti by určitě vydrželi sedět a chodit mnohem déle. Fascinovaně jsem je pozorovala, jak jsou trpěliví, disciplinovaní a tiše jim záviděla. Tak jsem se postupně dostala až 60 min. walking meditation a 60 min. sitting meditation. To už je pořádná porce, když 2h meditujete, pak si dáte pauzu 15-25min. a jdete na to znova. Celkově jsem to ale vzala relaxačně a řekla si, že udělám, co bude v mých silách, ale na pohodu. Tak moc jsem se poslední roky honila a byla k sobě tvrdá, že už si na to dávám velký pozor. BALANC, HARMONIE, VYROVNANOST. To jsou slůvka, která jsem si téměř vytetovala na čelo…

Celý retreat probíhal celkem v poklidu. Ráno kolem 4h vstávat (tedy až na to vstávání ), udělat ranní hygienu, sprchu a samozřejmě meditaci. V 6:30 snídaně, to byla většinou taková rýžová polévka se zeleninou. Výborná. Pak jsme šli cvičit do meditační místnosti, kde jsme mohli být až do 19h, ta se pak zavírá. Mezitím v 11h oběd. Opět výborný.

Všeobecně z jídla jsem byla nadšená, jedla jsem po celé 3 týdny vegetariánskou stravu, i když tam bylo možné jíst maso. Nicméně, já moc masa nesním, takže mi určitě nechybělo. No a po poledni je už zakázáno konzumovat jakoukoliv pevnou stravu, pouze tekutou. Čili můžete např. jogurt, mléko, sojové mléko, čokoládu bez oříšků – ta je brána, že se rozpustí na jazyku a je tedy tekutá. Takže já jsem k večeři většinou měla 2 kostičky čokolády a trochu mléka. Dodržovala jsem to, i když cca od 10. dne jsem měla k večeru stále větší a větší hlad.

Pobyt pokračoval celkem beze změn cca do 14.dne, pak se začali měnit podmínky pro meditaci a už to what doesn´tzačalo být i dlouhé a těžší, ale vydržela jsem. Nikdy v životě jsem nic nevzdala, ani teď k tomu nebyl důvod, i když poslední 3 noci byly zase na pokraji lehkého šílenství. Nebudu dále mluvit o tom, jak to probíhalo, je to tajné pro každého účastníka, ale vím, že jsem tam hodně přemýšlela o mojí účasti v Operaci Izrael (taková crazy reality show na Stream.cz ) a stále si to v hlavě porovnávala. Nebojte, taková fyzická dřina to ale rozhodně nebyla.

Každopádně další výzva, kterou jsem si stanovila a kterou jsem dotáhla do konce. Pamatuji, když jsem se ještě skoro nedávno rozčilovala kvůli překážce, která mi přišla do cesty a říkala si: Proč zrovna já? Proč zase já a ne někdo jiný? Teď už to chápu a nerozčiluji se.

Jedna z mých smeček psů. Bylo zakázáno je krmit, tak jsem jim po skončení konečně koupila párečky a další dobroty :-)!

Já, protože přesně tuhle zkoušku právě teď potřebuji. Já, protože mám být zase o něco silnější. Já, protože jsem možná něco nepochopila, tak je tady nová zkouška a já mám novou šanci se zachovat jinak a postoupit dál.

Všeobecně teď jakýkoliv problém, beru jako výzvu. A asi jsem blázen, ale já už se na další výzvy těším. Vím, že se něco nového opět přiučím a posunu se zase o stupínek výše. A jak se říká: What doesn´t kill you makes you stronger! Co tě nezabije, to tě posílí! Je to 100% pravdivé a každá zkouška, každý problém, každá výzva, kterou překonáte z vás udělá lepšího a silnějšího člověka.

Západ slunce u chrámu a jediná možnost nějakého pohybu, samozřejmě jen chůze…

Všeobecně hodnotím meditaci Vipassana jako takový malý zázrak. To, co s vámi udělá, jak vás zklidní, posilní, zmírní pochybnosti, strach, obavy, hněv a touhu je až neuvěřitelné. Samozřejmě kurz je jen začátek, pak je na vás, aby jste pokračovali a svoje schopnosti a možnosti rozvíjeli dál.

Pokud byste si to chtěli sami vyzkoušet, můžete přijít do meditačního centra Tisarana v pražské Tróji, který je provozován zdarma a funguje na základě dobrovolných příspěvků. Pokud se pro to rozhodnete, slibuji, že nebudete litovat. Pokud vám to přijde crazy a nedokážete si představit, že byste mohli někdy meditovat, možná ještě není čas a možná ani nebude. Každý máme jinou Cestu…

Tak jako tak vám na vašich Cestách přeji hodně síly, zdaru a štěstí

 
Vaše Veronika Nikita